Dopisy

Dopisy. Všude se povalovaly spousty dopisů, otevřených i zavřených. Na špinavé podlaze, na neustlané železné posteli, pod pruhovaným polštářem, na peřině, pod postelí, na i pod stolem, několik jich leželo na židli, některé se povalovaly v kredenci a jiné na kuchyňské lince. A z celé místnosti dýchalo stáří, život toho starého člověka, který zde žil. Tato atmosféra navazovala pocit, jakoby se chtěla místnost rozdělit o tíživý příběh a mlčenlivé trápení, které bylo ukryto v jejích zdech. Volala o pomoc, nechtěla nechat bez povšimnutí to, co v ní bylo uzamčeno před celým světem po tolik let, ale potřebovala, aby jí někdo vyslyšel.

Mladý muž stál před zapečetěnými dveřmi a v ruce držel svazek klíčů. Jedním z klíčů otevřel dveře, které nebyly téměř dva roky otevřené. Tento starý byt v ještě starším činžovním domě připadl městu potom, co jeho majitel zemřel a nájemník se odstěhoval. Město byt zapečetilo a zapomnělo se na něj. Byt tedy zůstal v tom stavu, ve kterém jej nájemník zanechal. Po dvou letech si město vzpomnělo, díky dokumentům vážících se k tomuto bytu, které omylem vypadly z šanonu, a rozhodlo se ho vyklidit, opravit a pronajmout. Tímto úkolem byl pověřen zaměstnanec MÚ, Jan Opert. Ten se rozhodl nejprve si byt prohlédnout osobně a potom se pustit do oprav.

17.4.1971

"...Odstěhoval jsem se. ..."

I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, Tvoje ruka mě tam doprovodí, Tvá pravice se mne chopí.

Když konečně vystoupal až do pátého poschodí, ve kterém se byt nacházel, odemkl dveře, otevřel je, ale nevstoupil dovnitř, protože jeho tělo ztuhlo úlekem, údivem i úžasem zároveň. Byl připraven na to, že byt bude nejspíše ve strašném stavu, ale nikdy by neočekával, že uvidí místnost plnou popsaných papírů. Zvedl jeden, druhý, třetí a zase je položil zpátky. Prošel místnost, zrentgenoval ji svým pohledem, automaticky ji zaškatulkoval do bytu, na kterém bude potřeba spousta oprav a předělávek, aby se z něj stal alespoň trošku přijatelný k obývání. Ale protože to je pouze jeden pokoj, půjde oprava rychle. Nejdřív je potřeba zbavit se těch papírů! Potom se vyhodí ta stará skříň, která odděluje miniaturní kuchyňský koutek od zbytku místnosti a nejspíš sloužila i jako kredenc, potom se vyhodí ta stará železná postel se vším všudy, dál se musí odstranit plechové umyvadlo, které bylo zřejmě i dřezem, pryč se dá i všechno nádobí, ale toho nebude tolik, koberec, závěsy i záclony a nakonec stůl se židlí. To bychom měli. Samozřejmě se musí oškrábat zdi, vymalovat, udělat nová podlaha, dát nová okna a natřít futra, bude se muset udělat nová kuchyňská linka, která tady prakticky není. A hotovo, bude to připravené k pronajmutí. Teď ještě koupelna… No, tak ta se bude muset taky opravit. Plechová vana na nožičkách?! To je snad zlý sen. Vymlátit, znovu obložit, nová vana, umyvadlo, zrcadlo, nový záchod. Nejdéle do měsíce zde může být nový nájemník. Byl už na odchodu, když mu padl zrak na jeden z otevřených, na třetinu přeložených dopisů. Ležel na stole a byl psaný červenou a modrou propiskou.

26.3.1999

"Tak Ti zase píši, už se těšíš na mé řádky? Já se také těším, co Ti napíši. Dnes jsem se koukal z mého okna a po ulici šel takový vysoký muž, měl tmavě hnědé vlasy a vypadal jako Vašek. Víš, ten, kterého jsem již 28 let neviděl a nemluvil s ním. Však víš, jen se nedělej, že nevíš, o kom je řeč…"

"...Jak jsi krásná, má neznámá, těžko bych Tě hledal jinde. Najdu Tě pouze zde, v hlubinách moře. Jeden lok, polibek smrti. Nemusí to být moře. Stačí sklínka vody, abych našel utěšení v Tvém náručí. Má nejdražší a jediná. Nikdy neopouštějící a důvěrně známá, dalece blízká. ..."

"Co mne to napadá? Jsem to, ale starej trulant! To víš, někdy mne napadají i takové myšlenky jako je tato, ale neboj se, pouze si s ní pohrávám. Člověk je už starý a o ledasčem přemýšlí a vzpomíná. Pamatuješ se, jak jsme jako malí chodili vykrádat ptákům vejce? Co jsme se toho nalumpačili! Ale to je dávno pryč."

"Kdy už si pro mne přijdeš? Stále na Tebe čekám. Myslím na Tebe, ať sedím nebo vstanu."

Jan za sebou zamknul dveře a odešel. Mísily se v něm různorodé pocity. Zrodilo se v něm semínko zvědavosti a to začalo pomaloučku růst…

26.3.1999

"Proč se mi stále vrací na mysl ten muž, kterého jsem zahlédl? Víš, šel po ulici a měl na sobě modrý kostkovaný svetr a pod ním nejspíš košili, kalhoty od kvádra a vlasy měl uhlazené. To jeho oblečení odpovídalo vkusu Vaška. Nikdy jsme se spolu neshodli. A představ si, že i chůzí se mu podobal, ale nemohl to být on."

Při svém obvyklém večerním okruhu, kdy si chodil zaběhat, aby si pročistil hlavu, mu stále přicházel na mysl byt, který dnes navštívil a ten dopis, který četl. Zvědavost, která jde ruku v ruce s představivostí ho nenechávaly v klidu. Musel tam zajít. Bylo to jako dobrodružný příběh z knihy. Co byl zač ten muž, který tam žil? Co se stalo mezi ním a jeho synem? Komu je adresován ten dopis? Kde je teď? Potkal svého syna? Usmířili se? Žije? Proč ty dopisy psal? Co se píše v těch ostatních? Je možné, abych toho pána znal? Musím se hned zítra zeptat, kdo byl posledním nájemníkem. Chtěl bych si přečíst další dopisy a přijít tomu na kloub. Jsi blázen. Máš svoji práci a nehraj si na nějakého detektiva. Je to jejich soukromá záležitost. Nesmím se do toho plést, nemám na to právo. Neměl jsem to číst. Všechny přijdou zničit. Ale já bych chtěl zjistit, kdo to je. Mohl bych to zjistit, ale nemusím ho kontaktovat. Už jsem doma, ani jsem si toho nevšiml… Co je asi v těch ostatních dopisech? Vlastně si je mohu přečíst, nikdo nezjistí, že jsem je četl a nikomu to nejspíš nebude vadit, protože ten dotyčný je tam jen tak nechal ležet. Kdybych tam teď zašel…

5.7.2003

"...Taková malichernost. Někdy toho lituji. Mohl bych mu odpustit, co myslíš? Ale má hrdost mi to nedovolí. Já se ho doprošovat nebudu! Já ho snad mám prosit za odpuštění?! Odkdy tátové si chodí pro odpuštění ke svým synům? To by tak hrálo. Já vím, Ty si myslíš něco jiného, viď? Ty si myslíš, že bychom se měli smířit. I kdybych rád, tak to asi nepůjde. Nemám na něj žádný kontakt. A když jsme se nesmířili doteď, tak už se asi nesmíříme nikdy. ..."

Sevřel jsi mne zezadu i zepředu, svou dlaň si položil na mne.

Ještě toho večera se vrátil do bytu v pátém patře. Vzal první dopis, který uviděl a přečetl si jej. Poté druhý, třetí, čtvrtý, když četl xytý dopis, konečně se zarazil a začal je nějak chronologicky řadit. Starý muž každý svůj dopis opatřil datem. Dopisy nebyly dlouhé, některé byly velmi krátké, byly to spíše vzkazy, ale některé byly i tří stránkové. Zaujaly ho natolik, že celou noc četl a četl. Ráno dopisy narovnal do krabic a převezl k sobě domů a v čtení pokračoval. Celý týden mu trvalo, než je seřadil.

12.3.2000

"...V ten den jsme spálili všechny mosty, možná si i změnil jméno. ..."

Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím.

Co je horší nežli konflikt mezi lidmi sobě nejbližšími? Co je smutnější nežli to, když se lidé, kvůli několika nerozumným větám navždy rozejdou? To ho nejednou při pročítání napadalo. Jak z dopisů vyrozuměl, otec se po vyostřené hádce se synem ve zlém rozešel. Nejspíše padlo několik ostrých slov, špatně položených vět, myšlenek, co zrovna přišly na jazyk a možná i léta zamlčované pravdy o tom druhém. Zkrátka se jedno zimního dne rozešli. Otec se odstěhoval do tohoto malého zapadlého bytu uprostřed velkého města a přestal komunikovat s vnějším světem, po několika letech se rozhodl psát tyto dopisy. Zprvu byly adresovány někomu neurčitému a byly horkokrevné, plné zášti, uraženosti, nesmiřitelnosti. Postupem času se umírňovaly a ostrá slova se otupovala, poslední dopisy byly kajícné, dala by se v nich najít i pokora.

30.5.2004

"...Má milovaná, kdy se opět setkáme? Vidím to jako dnes, když jsme se potkali, měla jsi na sobě letní šaty s velikými květy a na hlavě klobouk s tak širokou krempou, že by ti ji i Krakonoš záviděl. Ty tvoje klobouky. Někdy jsem měl podezření, že je miluješ víc než mne. Měla jsi to se mnou těžké, já vím. Nebyl jsem dobrý manžel, otec, přítel. Ale ty jsi byla pro mne jistota, byla jsi jako hrad, přestála jsi vše a vždy jsem se k tobě mohl vrátit a tys mne přijala, i když chladně, ale zasloužil jsem si to. Nikdy jsem se o Tebe s NIKÝM nechtěl dělit. A Ty to víš. Když se nám narodil Vašek, jako bys mi už nepatřila celá. Představ si, žárlil jsem i na toho malého tvorečka v peřince! Obdivuji Tebe a tu tvoji vytrvalost, s kterou si se snažila, abychom se sblížili. Oba jsme Tě vroucně milovali, proto jsme snažili najít společnou řeč, kterou jsme většinou hledali horko těžko. Tak jak jsme ji mohli najít po Tvém odchodu? ..."

Kam uprchnu před Tvým duchem? Kam odejdu před Tvou tváří?

Mladý muž, Jan Opert, stál před dveřmi a byl značně nervózní. Zjistil adresu svého dědy, který teď žil v domově pro seniory a rozhodl se, že ho navštíví a vypoví mu celý ten zamotaný příběh, který díky jeho dopisům poslepoval dohromady. Ale přeci jen si nebyl jistý, jak ho přijme a zdali ho nevyprovodí. Ale, co, za zkoušku to stojí. S touto myšlenkou zaklepal na dveře a vešel dovnitř.